Mé pravděpodobně první bližší setkání se zvířecí říší proběhlo v lázních Poděbrady, kam se rodina vydala na krátkou dovolenou, když mi byl asi rok a půl. Po příjezdu na místo se děda s babičkou chtěli vypravit na procházku po okolí a vzít mě s sebou. Oblékli mě do modrého kabátku a tmavě oranžových kamaší a na hlavu nasadili barevně ladící pletenou čepičku, aby mi nenafoukalo do uší. Nato mě posadili do kočárku, odkud jsem měla vcelku dobrý přehled o dění kolem, a vyrazili jsme. Pomalu se procházející lázeňští hosté, korzující poctivě po promenádě, se zastavovali, aby s babičkou a dědou prohodili pár slov a vyjádřili jim obdiv nad jejich potomkem. Zatímco prarodiče lidem pracně, i když potěšeně objasňovali, že jsem jejich vnučka, já jsem se začala pomalu a nepozorovaně vyklánět z kočárku, abych lépe viděla.  Kšandy byly pružné a nic nebránilo tomu, abych za chvíli nevisela hlavou dolů a soustředěně nepozorovala malou lezoucí černou tečku, která se pohybovala sem a tam kolem koleček kočárku. Potřebovala jsem zjistit, co to je a jestli je to opravdu to, co si myslím. Tedy mravenec. Toho jsem znala z obrázků, věděla jsem, jak se jmenuje, jen jsem ještě trochu cvičila výslovnost toho slova.

S hlavou téměř u země a s rukama zaklesnutýma do kšírů jsem fascinovaně sledovala maličkého černého pracanta, který našel suchý drobek rohlíku a nesl si ho domů. Svůj celkem těžký náklad smýkal lopotně k obrubníku chodníku a dlouho trvalo, než se vzdálil mému pátravému pohledu.  Když začal obrubník přelézat, tak jsem to již nevydržela a pocítila potřebu se o své pozorování podělit. “Bibabo, Ma! Ma! Maec, maec!“, hulákala jsem, aby nejen Bibaba – babička, ale i všichni ostatní viděli, co jsem objevila. Když jsem nadzdvihla hlavu, abych prověřila, jestli mě babička s dědou slyší, koutkem oka jsem zahlédla více obličejů otočených vzhůru nohama. Zarazilo mě, že vypadaly překvapeně až vyděšeně. Vzápětí se vše převrátilo a já jsem najednou seděla v kočárku zase zpříma. Všechny obličeje se narovnaly a přiblížily. Přišlo mi nefér, že se nikdo o mravence nezajímá, a proto jsem svoji nespokojenost dala hlasitě najevo. Bibaba mi ustaraně upravila čepičku, která mi sklouzla dozadu, a otřela rudý obličej kapesníkem namočeným ve vodě.  Pořád jsem křičela „Maec!“, hlavně proto, že mi bylo znemožněno další pozorování, ať již v jakékoli poloze. Hlavy lázeňských hostů, seskupené kolem mne, útěšně brumlaly, ale já jsem si tvrdohlavě stála za svým. Můj uši drásající jekot nakonec způsobil, že se znepokojené obličeje začaly jeden po druhém vzdalovat. Děda převzal řízení kočárku, jehož kolečka se kodrcavě rozjela po poněkud nerovném povrchu, Bibaba mě ovívala a já jsem se postupně upokojovala.  Žmoulala jsem v puse kousek rohlíku, který mi vsunuli do ruky, ulamovala kousíčky a pouštěla je na zem. Kde se vzali, tu se vzali, malí, černí a červení, všichni rychle kmitali nožičkama, aby si ty kousíčky odnesli. Dokonce utvořili ze svých těl pěšinku, která se linula za kočárkem. Tiše a spokojeně jsem ulamovala svým novým kamarádům rohlík a sledovala, jak pěkně jdou špalírem za mnou domů. Pak kočárek zastavil. Děda mě zdvihl, otočil mě čelem ke dveřím apartmánu, kde jsme přebývali, a mravenčí přátelé zmizeli z dohledu. Spustila jsem znovu ohlušující křik. Děda mě s povzdechem předal babičce a šel pryč. Bibaba mě svlékla a začala koupat v teplé vodě, která mě jindy velmi zajímala, ale ne dnes. Nebyli v ní mravenci. Dveře do koupelny se po chvíli náhle otevřely a děda se slovy „Vidíš? Maec!“ mi podával nevelkou dřevěnou krabičku, vystlanou listy pampelišky a jitrocele, mezi kterými byly kousky rohlíku, po nichž lezli mí černí a rezaví oblíbenci. Okamžitě jsem zapomněla na pláč. Bibaba mě osušila, oblékla do pyžama a nakrmila. Krabička s mravenci putovala i do postýlky. Ti sice moc spát nechtěli, pořád neklidně lezli po listí, ale jemné šustění jejich nožiček mě brzy ukolébalo do úplného zapomnění.

Na druhý den se sluníčko rozpomnělo vstát brzy a posvítilo mi svými paprsky rovnou do obličeje. Trochu jsem se protáhla a překulila na bok. Šprušle mi pomohly se postavit a rozhlédnout se kolem. Bibaba spící vedle v posteli zaznamenala pohyb a rozespale vstala, aby se o mě postarala. Bylo potřeba dát se do pucu, sníst pšeničnou kaši, vypít čaj a zahrát si hru na „Cotoe?“ a „Gdetoe?“  Děda se chystal na lázeňskou proceduru –  uhličitou koupel v minerální vodě Poděbradce spojenou s pořádnou masáží.

I když dřevěná krabička klidně odpočívala na kredenci v kuchyni, nevšimla jsem si jí. Na mravence jsem si nevzpomněla. Jednoduše ještě nebyl čas. Byl čas na povídání si a pozorování Bibaby, jak vaří bramborovou polévku s mrkví a petrželí. Věděla jsem, že čekáme na dědu, až se vrátí. Pak se půjde ven.

Děda se vrátil znovuzrozený, jak říkal. Pravil Bibabě, že rehabilitační sestra mu sdělila, že má reakce. Takže je reakcionář. Raději by prý byl však akcionář.

Ničemu jsem nerozuměla, ale brambory a zelenina v polévce mi moc chutnaly.

Slunce bylo stále veselejší a brzy nás vylákalo ven k lesíku, na jehož počátku se majestátně tyčily vysoké jedle i smrky, které chránily naše hlavy před nadměrným přehřátím. Děda mě vysadil z kočárku a postavil mě před velkou kupu jehličí, která se poněkud hýbala a hemžila se maličkými tvory. „Maec!“, otočila jsem se rozrušeně na dědu. „Fydýš?“

Zatímco se Bibaba uvelebila na nejbližší lavičce, my s dědou jsme dřepěli před největším mraveništěm, jehož vršek mi sahal k očím. Homole mi trochu připomínala kaši, z níž jsem si někdy lžičkou vyráběla podobnou horu, ovšem s mnohem menšími dírkami. Moje kaše rovněž neměla tmavě hnědou barvu.

Mravenci lezli do dírek v jejich kaši, pardon, mraveništi, a zase překotně vylézali ven. Lezli i po sobě, dotýkali se tykadly a hlavičkami a putovali ven mimo své obydlí, aby se zase vraceli obtíženi jehličím, kousíčkem dřívka nebo i úlomkem pečiva, který našli na blízké písčité pěšině. Dobatolila jsem se k Bibabě pro „olík“, který naštěstí měla připravený v sáčku uloženém v kabelce. Poté jsem si přidřepla u mravenčí cesty a uždibovala mravencům kousíčky, aby nemuseli tak daleko bloudit, se slovy „Na, tumaš! Papej!“ Napadlo mě také, že bych jim drobky házela nebo strkala rovnou do jejich homole, ale děda řekl NE! 

Spokojila jsem se tedy s poskakováním kolem, dřepěním u mravenčích cestiček a komentováním děje. Člověk se hned něčemu novému přiučí. Jako například slovům „leze, lezou, kamády (kamarádi), odne (hodně), tochu (trochu), coelajý (co dělají), pacuý (pracují).

Kolem mé levé boty se hmoždil s velkým jehličím mohutný černý pracant, který navíc ještě držel ve svých kusadlech i pořádný drobek rohlíku ukořistěný na cestě. „Ele, dedo, vem, vem!“, dožadovala jsem se, aby mu děda pomohl s břemenem a zanesl ho rovnou domů. Děda však zakroutil hlavou a pravil: „Nene, on musí sám“. Všiml si, že v zápalu nadšení jsem ohnutá k mravencům až příliš a se slovy „Pozor, ať na něj nešlápneš!“ mě trochu od nich odsunul.

Slunce neúnavně putovalo dál po obloze a nekomentovalo nic. Mravenci vytrvale přinášeli domů zásoby i stavební materiál, zatímco jsme s dědou slovně řídili jejich stavbu. To mě vyčerpalo. Matně si pamatuji, že jsem vysíleně došla k lavičce a oznámila: „Bibabo, dej ťaj!“ Vypila jsem celý hrnek a nějak se mi začaly klížit oči. Mravenčí kamarády, kteří se čile pohybovali tam a zpět a pořád se očichávali, aby došli k jídlu, jsem vnímala jak v mlze. Ani nevím, jak se stalo, že jsem se najednou ocitla doma v postýlce.  Ve spánku se mi zdálo, že se pomalu někde vleču a táhnu na zádech velkou kládu. Trápilo mě, že ji musím donést sama! Probudila jsem se úplně zpocená z té dřiny. Naštěstí hned vedle byla Bibaba s večeří a dalším hrnkem čaje. Ta mě zachránila.

Jako větší jsem pochopila, že dírky ve stavbě podobné kuželu jsou chodby a větrací šachty, které mravenci otevírají nebo zavírají podle venkovních teplotních podmínek, aby v nich udrželi teplotu 30-40° C. Mravenci při svých výpravách za potravou vytváří pachové cestičky, jež přitahují další mravence a vedou je k jídlu. Tyto pachové látky se nazývají feromony. Díky této vloze mravenci umí k potravě najít nejkratší cestu, kterou pak všichni využívají. Velká mravenčí města mohou mít až milión obyvatel.  Na povrchu se nachází jen zhruba jedna třetina, dvě třetiny se ukrývají v podzemí, kam se mravenci stahují hlavně v zimě. Mravenci mají v podzemí královny, které časně na jaře nakladou vajíčka. Z nich se díky velmi vydatné a zvláštní výživě vylíhnou samci i samičky, kteří se mají brzy spolu spářit. Ti si vyvinou křídla a páří se v letu vysoko na obloze. Hodně létajících mravenců v té době zahyne, jelikož je spolknou větší nepřátelé. Dále se z vajíček, která nejsou speciálně vyživována, líhnou dělnice. Ty nemají vyvinuty pohlavní orgány, jsou neplodné.  V podzemí se nacházejí i komůrky s vajíčky a larvami, o něž se starají mravenčí dělnice-chůvy.  Larvy se pak zakuklí a z nich se vylíhnou noví obyvatelé mraveniště. Běžný mravenec lesní se dožívá sedmi až deseti let. To je skoro dvakrát více, než kočka živořící na ulici v městských podmínkách. Struktura společenství mravenců je úžasná. Skládá se z královny matky, ze samečků, samiček a z dělnic s různými funkcemi. Hierarchie je přísná a každý člen mraveniště v ní má své pevné místo. Mravenčí královna může být jediná. Tehdy je mraveniště zpravidla menší a zaniká snáze. Mraveniště s několika stovkami královen se vyskytuje častěji a má podstatně větší šanci na delší přežití. Kdyby se někdo chtěl pídit po užitku z těchto drobných tvorečků, tak třeba kyselina mravenčí, kterou mravenci umí vystříknout až do metrové vzdálenosti, se používá v mastech či krémech na onemocnění pohybového aparátu – při revmatu, artróze, revmatické artritidě, radikulitidě a podobně. Využívá se i v čisticích prostředcích.

Homeopatický prostředek se jmenuje Formica rufa. Pomáhá na nosní polypy, kloubní potíže ve formě bolesti, při zánětu, dně či trávicích potížích jako je průjem, bolesti žaludku a sleziny, a dále na kožní potíže – při kopřivce, nadměrném pocení zejména v noci, při svědění. Využití najde i při ušních i očních problémech (polypy, bolest ucha, tinnitus, zánět duhovky čili iritida, pterygium čili degenerativní onemocnění spojivky, bolest očí při probuzení).