Jarní či letní louky, kam jsem si jako malá holka chodila sedávat, mě vždy ujistily, že jsem jejich součástí. Poznala jsem vstřícnost motýlů, kteří s důvěrou kolem mě přelétali nebo zvědavě na mě přistávali, aby si odpočinuli.  Cítila jsem šimrání nožiček slunéčka sedmitečného lezoucího mi po paži a úporně snažícího se si uspořádat krovky k dalšímu letu. Líbil se mi hřejivě spokojený obličej ještěrky sedící na kameni, vystavený teplému slunci. Rozveselil mě tlustý zlatohlávek, který se nemotorně skutálel ze stvolu pampelišky do trávy a znovu se tvrdohlavě drápal vzhůru. Připomněl mi naši neoblíbenou korpulentní učitelku pracovních činností na základní škole, která jednou uklouzla a válela se před školou v tmavé kaluži vody. Když v ní ležela na zádech, mávala přitom rukama podobně jako tady zlatohlávek svýma nohama. Obdivovala jsem zvědavou zeleně zbarvenou kobylku, která dopadla na list lopuchu přede mnou a naklonila svou hlavičku, aby si mě změřila svýma korálkovýma očima. Asi chtěla vědět, co si o pádu zlatohlávka myslím. Když spatřila můj soustředěný a pátravý výraz, odfrkla si, mávla křídly a letem skokem se ocitla o tři metry dál. Moje kamarádka Eva, která měla podobně výrazné oči, si neodfrkla a žádnými křídly nemávala, když viděla paní učitelku rozpláclou v minitůňce. Začala se hurónsky smát, za což si vysloužila dvojku z pracovních činností na vysvědčení na konci roku. Zlatohlávek za svůj karambol nikomu nenadával ani se nemstil. Pracně a úporně se vyškrábal opět na svou milovanou pampelišku, v jejímž květu se rozložil, a okamžitě, jak se zdálo, usnul. Brouka mám uloženého v paměti pro jeho houževnatost a vytrvalost při dosahování svých cílů, po kterém následuje zasloužený odpočinek. Paní učitelku si rovněž pamatuji pro její neutuchající chuť k jídlu, se kterou při pracovních činnostech snědla celý hrnec bramborového pyré s osmaženým filé, jež nám předtím v rámci výuky přikázala uvařit.

Slonice Soňa, doživotní obyvatelka ostravské ZOO, neměla takový apetit a také nebyla tak obézní. Na rozdíl od paní učitelky neměla ani žádný pořádný výběh. Její omezený životní prostor byl definován betonovou podlahou zakončenou ostrými ocelovými bodci. Před návštěvníky ZOO naopak musela často předvádět cirkusové kousky, jimž byla trénována předchozími vlastníky, a dostávala záchvaty zlosti, které si chtěla vybíjet na ošetřovatelích. Výbuchy vzteku jsem ovšem neviděla. Viděla jsem zvíře pokyvující melancholicky hlavou a stále přešlapující na místě z jedné nohy na druhou. Velkýma mírnýma očima s dlouhými řasami těkalo po okolí a zdálo se, že je má plné slz. Cítila jsem, že touží po sloních kamarádech a po svém indickém domově, kde by ji nechali na svobodě prožít svůj život. Přesto se snažila navazovat kontakt s lidmi. Bavila je troubením, sedáním si na zadek či zvedáním jedné nebo druhé nohy. Soňu si vždy budu pamatovat jako bytost, která navzdory svému zajetí, ze kterého se jí do konce života nezdařilo odejít, neztrácela naději a humor.

Zatímco Soňa bavila návštěvníky ZOO svými mírně akrobatickými výstupy, i já jsem se snažila. Na konci jednoho školního roku jsem byla poslána reprezentovat školu na místních tělovýchovných kláních, kde jsem se měla zúčastnit závodů v atletice. Konkrétně to byl běh na šedesát metrů, vrh koulí a skok do výšky. Popravdě, příliš nechápu, že mě vybrali. Asi jim nikdo jiný v tu dobu nezbyl. V atletice jsem sice nebyla nejhorší, ale nejlepší také ne. Vzala jsem své poslání však velmi vážně. Když mě škola pověřila, předvedu to nejlepší. V běhu na šedesát metrů jsem dýchavičně skončila jako čtvrtá. To nebyl nejhorší výsledek vzhledem k tomu, že jsem se obvykle umisťovala v druhé půlce, pokud jde o počet účastníků. To znamená, že když například běželo deset dětí, doběhla jsem pátá až desátá. Čtvrté místo byl tedy z mého pohledu úspěch, který mě povzbudil k věcem příštím. Následoval vrh tříkilovou koulí. Ruku s koulí jsem si usadila na pravé rameno, zacílila a vší silou vrhla co nejdále. Moje paže sebou trochu cukla a kouli nasměrovala na jednu z učitelek stojících na okraji výseče. Koule těsně minula její obličej a dopadla náhle vedle její levé předsunuté nohy. Pedagožka se ke mně šokovaně otočila a zakřičela: „Osm metrů devadesát tři centimetrů!“ Další dva pokusy už nedosáhly kvality prvotního vrhu, jelikož jsem se bála, že paní učitelku trefím. Pak bych ji musela ošetřovat a vysvětlovat, že to nebylo schválně. Třetí umístění mi však vlilo novou krev do žil a já se chystala na poslední disciplínu – skok do výšky, u něhož byly opět tři pokusy. Skok vysoký nepatřil mezi mé srdeční záležitosti, protože jsem většinou nezvládla ani jeden ze tří pokusů, ale předchozí úspěchy mi dodaly kuráž. Níže umístěná laťka mi napověděla, že se snad přes ni se sobě vrozenou těsností překulím. To se mi také povedlo. Soustředila jsem se na poslední skok, do kterého jsem hodlala vložit své největší síly. Odrazila jsem se, abych překonala výše nasazenou laťku. Povedlo se mi tělem razantně narazit nejen do laťky, ale i do sloupků laťku podpůrně držících. Ty se celé zhroutily a spadly spolu se mnou na okraj matrace, která se rovněž nějakým řízením osudu sesunula k zemi a přikryla mě. Přišlo mi to, jakoby se na mě zřítil železářský krám. S obtížemi jsem se vysoukala ven, postavila se třaslavě na nohy a očima se střetla s udivenou tváří učitele tělocviku, který se dosud domníval, že celou konstrukci postavil bytelně a spolehlivě.

A tak mě někteří mohou mít ve vzpomínkách jako nepředvídanou okolnost v životě, která náhle přijde a zboří, co se dá. Něco jako meteorit.

Není nutné působit v životě vždy jako destrukční odstrašující příklad. Beskydská ovce Máša o tom věděla své. Rovněž věděla, co má dělat a co po ní ostatní chtějí.

O tom si však povíme někdy jindy 🙂