Krásná. Úchvatná. Tajemná. Záhadná. Fascinující. Divoká. V noci strašidelná. Krutá. Nikdy ne nudná. V neustálé přeměně.

Určitě bychom nalezli další přívlastky a přídomky. Jako třeba nádherně nepochopitelná.  Je nám vždy po ruce (zaplaťpánbůh).  Dává ze sebe plnými hrstmi a ještě více. Učí nás, co si z ní vzít a čeho se vyvarovat (není to jednoduché). Umí být krutá a drsná, posuzováno našimi měřítky. Má smysl pro krásu, pro humor a také ráda napodobuje.

Zjevuje se nám v mnoha podobách a formách. Tu jako kopretina, tam jako voda, pulec, velryba, pes nebo hornina. Rozmanitosti a fantazii se meze nekladou, pořád je co objevovat, pořád je co zkoumat.

Všem těmto různorodým projevům přírody se říká přírodniny. Ty můžeme dělit na živé, organické a neživé, anorganické. Živé přírodniny jsou všechny, které dýchají, přijímají vodu a potravu, vylučují odpadní látky, hýbají se a rozmnožují. Živočichové, rostliny, houby…Někteří živí tvorové mají schopnost nevídané obnovy a regenerace.  O ještěrkách a gekonech je poměrně známo, že si mohou plně obnovit svůj zlomený ocas. Totéž však dovede i aligátor americký. I žahavé sasanky si umí pomoci a ztracené či odtržené části jednoduše obnoví. Mloci jsou třeba schopni si dorůst plně funkční končetiny, a to opakovaně. Také jim může dorůst i část srdce. Ploštěnky, vodní měkkýšovité červy o délce 1-2 cm, můžeme nakrájet na několik kousků a z každého z nich vyroste nový jedinec. My to nedokážeme, i kdybychom se rozkrájeli.

K neživým přírodninám, které jsou rovněž uchvacující svými tvary, barvami či vlastnostmi, řadíme minerály, horniny, půdu, ale rovněž vzduch, vodu nebo plyny, teplo, světlo. Krásný je například vápenec, jenž se nám jeví jako bílý, pokud je čistý, bez příměsí. Může však získat i jiné barvy – šedou, žlutou, okrovou, červenou až černou – podle toho, jaké příměsi se v něm nacházejí (jílovité materiály, křemen, siderit atd.) Vápenec často obsahuje i schránky pravěkých mořských živočichů. Pokud jste v jednom ze svých dávných devonských životů přebývali v ulitě ramenonožce, můžete se na svůj tehdejší výtvor jít pokochat do Moravského krasu.

Voda je rovněž považována za neživou přírodninu. Je všude kolem nás. Pokrývá 70 procent povrchu zemského. Je i v nás, jelikož náš organismus jí obsahuje přibližně 60 procent. Přestože nedýchá a nerozmnožuje se, utváří pěti nebo šestiúhelníkové struktury. Tato sloučenina vodíku a kyslíku reaguje na hudbu, jak zjistil Masaru Emoto z Jokohamy. Při pokusech se ukázalo, že pramenitá voda často vytváří nádherné, detailně vypracované hexagonální struktury, zatímco voda z přehrad či z dolních toků řek není schopna pořádné krystaly ani zformovat. Byla-li voda vystavena působení tónů harmonické klasické hudby, tvoří krásné pravidelně formované krystaly. Hudba typu heavy metal se vodě nejspíš nelíbí, jelikož krystaly, pokud vůbec vzniknou, jsou nestejnoměrné, nesouladné a poškozené. Vypadá to, že molekulární strukturu vody můžeme ovlivnit a je na nás, co si vybereme: krásu, ladnost a harmonii nebo rozklad, ošklivost a disharmonii. Doktor Emoto také prokázal, že voda je důležitým nositelem informací a má paměť. Tak je živá nebo ne?

Slunce, které nám dodává světlo a teplo, a Země jsou rovněž stále považovány za neživé. Přesto existuje vědecká studie publikovaná Luisem A. Anchordoquiem a Eugenem M. Chudnovskym ze City University of New York pod názvem „Může se samoreprodukujícím se živočišným druhům dařit v nitru hvězdy?“ (http://journals.andromedapublisher.com/index.php/LHEP/article/view/166)

Autoři se zabývají možností, že v srdci hvězd, jako je naše Slunce, existuje život složený z kosmických strun a magnetických monopólů.  V jistém teoretickém scénáři může být monopól připojen ke konci struny nebo ke dvěma strunám. Takové monopóly se nazývají „korálky“. Můžete mít řetězec takových korálků – přímo náhrdelník. Anchordoqui a Chudnovsky si představují typ jaderného života, ve kterém tyto řetězce tvoří složité struktury, které mají mezi sebou nějaký typ chemických vazeb, a možná se vyvíjejí v něco, co nazýváme životem. Teorie, i když je složitá a nepochopitelná, tak stojí určitě k zamyšlení.

Hypotézu, že Země je živý superorganismus, zastával rovněž anglický vědec James Lovelock. Ten naznačuje, že živé organismy na planetě interagují s okolním anorganickým prostředím. Tímto vytvářejí synergický a samoregulační systém, který dal vzniku klimatickým a biochemickým podmínkám života na Zemi a nyní jej udržuje.

Jsem fandou živosti všeho.